ÚvodO městěAktualityAktuality z městaMartin Stránský: Když jdu prázdným městem na večerní zkoušku, cítím se jako záškodník

Martin Stránský: Když jdu prázdným městem na večerní zkoušku, cítím se jako záškodník

Foto: K. Žitňanská

Foto: K. Žitňanská

Martin Stránský vystupuje v činohře i muzikálech, v dramatech i komediích. Už téměř tři desítky let je členem Divadla J. K. Tyla v Plzni a patří k jeho oporám. Jihlavský rodák a absolvent pražské DAMU nastoupil na plzeňskou scénu v roce 1993. Stejně jako celá společnost musel se i on loni vyrovnávat se změnami, které přinesla celosvětová pandemie onemocnění covid-19.

Jaký byl pro vás ten uplynulý rok 2020? Stejně jako všichni ostatní jste se ocitl v situaci, kterou jsme dosud nezažili. Většinu z nás ani nenapadlo, že by něco takového jako uzavření celé společnosti mohlo nastat. A právě vaše profese patří mezi ty nejpostiženější.

Myslím, že si opravdu nikdo neuměl představit, že by někdy vyšší moc zavřela veškerý kulturní život a my zůstali odkázaní pouze na ‚věci‘, které se sdílejí po internetu. Museli jsme se s tím všichni nějak poprat. Někomu se to povedlo lépe, někomu hůře, jak už to bývá. Holt nám nezbývá nic jiného.

Našel jste si na tom i nějaké pozitivum? Třeba to, že jste mohl být více s rodinou, že jste se víc věnoval synům a mohl se s nimi třeba učit?

To učení je vlastně jen jeden díl do skládačky k tomu, že jsem po třech desítkách let zažil normální rodinný život, kdy jsme všichni večer doma. Hrozně mě to potěšilo na duši, protože to bych za normálního divadelního provozu nezažil.

Takže se kluci dočkali toho, že jim tatínek po večerech četl pohádky?

Oni nechtějí. U nás se totiž nějak poslední dobou rozmohl karban (smích). Hrajeme po večerech prší. Je úžasné dát si s nimi partičku. Umí i sedmu, ale nejvíc je zatím baví právě to prší.

Fotografie: I. Štěrbová

Fotografie: I. Štěrbová

Vyhráváte?

Někdy jo, někdy ne.

Měl jste čas i na výlety a na to strávit s rodinou čas okolo Vánoc a Nového roku?

To měl. Stejně jako předloni jsme i na konci minulého roku odjeli do Beskyd, kde žije část naší rodiny. Čekali jsme, že tam bude pořádná sněhová nadílka, ale byla jen blátivá. Hodně tam pršelo, teploty byly nad nulou, takže to úplně vánoční nebylo, ale kluci si to užili alespoň na bobech, protože kousek od místa, kde žije jejich prababička, byl zasněžený svah. Uvidíme, zda nám lyže vyjdou alespoň o letošních jarních prázdninách.

Vy na lyže s rodinou asi vyrážíte rád. Vzpomínám si, jak jste před Vánoci v roce 2019, těsně před premiérou Brouka v hlavě, říkal že kluky budete v Beskydech učit jezdit na běžkách…

Tenkrát jsme se do toho skutečně pustili, byla příznivá situace, a tak jsme si běžky půjčili a bylo to super. A tenkrát bylo sněhu vážně dost, takže kluci střídali běžky se sjezdovkami.

A tím jsme se vlastně dostali k divadlu. Kromě zmiňovaného Brouka v hlavě máte na webových stránkách Divadla J. K. Tyla napsáno, že aktuálně hrajete v osmi inscenacích. Ovšem některé jste před diváky ani neodehrál. Jen jste je v době koronavirové krize nazkoušeli a teď ty hry vlastně leží jen ve vašich hlavách.

Doufám, že v těch hlavách jsou.

Máte strach, zda v nich budou i třeba za několik týdnů nebo měsíců, až se divadla otevřou a vy předstoupíte před diváky?

Je to situace, kterou nikdo z nás nikdy nezažil, takže to vám řeknu, až to nastane. Tahle doba pořád přináší to, že zažívám nezvyklé pocity. Třeba když jsme měli večerní generální zkoušku Králičí nory, což je právě případ inscenace, kterou jsme nazkoušeli a ‚zamrazili‘, cítil jsem se tak trochu jako záškodník. Šel jsem totiž večer do divadla úplně vylidněným městem. Hodně zvláštní to bylo.

Fotografie: I. Štěrbová

Králičí nora je prý inscenace, na kterou se všichni moc těšíte, až ji konečně odehrajete před diváky. Čím je zajímavá?

Samotným obsahem. Myslím, že je to hodně šikovně napsaný příběh rodiny, která se vyrovnává s tragédií. Jednotlivé figury jsou dobře vystavěné. Je ze života, není to úplně vyfabulovaný příběh. Tím však nechci říci, že je to podle skutečné události. Spíš jde o situaci, do níž se může dostat každý z nás.

Divadla už nehrají skoro rok. Je nějaká role, po níž se vám hodně stýská, a těšíte se, až ji budete moci divákům zase předvést?

Teď prozradím něco a snad se dobře vyjádřím, aby to nevypadalo, jako že se rouhám: Situace je pro nás všechny hodně složitá a mně už tak trochu opustila motivace se na divadlo těšit, protože nevím, kdy přijde moment, kdy se budu moci postavit před diváky. Prostě jsem, co se divadla týče, bez šťávy. Jsem tak trochu opuštěný a tak trochu bez života a jen se tak ‚blomcám‘. Ona ta situace v divadle je opravdu hodně složitá. Teď jsme například museli přezkoušet muzikál Billy Elliot, protože kluci, kteří v něm hráli hlavní role, začali mutovat. Máme tedy nazkoušené nové obsazení, ale opět čekáme, co bude. Zkoušky byly bezvadné, děcka jsou super, lidi v divadle jsou super, ale když to všechno nemůžete předat dál, tak je to takové hodně zvláštní. Mám teď v tuhle chvíli, co se divadla týče, pocit jistého bezčasí bez budoucnosti. A to mám štěstí, že jsem v angažmá, takže narozdíl od mnoha kolegů, nemusím úplně řešit existenční potíže.

Vy však své profesní aktivity máte i mimo divadlo. Věnujete se dabingu, natáčíte filmy, televizní seriály i audioknihy. Patří některá z vyjmenovaných aktivit mezi ty, kterým se v minulém roce dařilo?

Natáčení audioknih. Přiznávám, že jsem jich loni spáchal docela dost a ještě mě jich dost čeká. Mám to štěstí, že mně tahle práce zůstala, že jsem nezůstal úplně nasuchu a profesně jsem fungoval.

Co byste z toho doporučil k poslechu nebo ke čtení?

Třeba posledního Jonassona (pozn. redakce: spisovatel Jonas Jonasson, autor bestselleru Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel). Jeho Sladká pomsta se mně hrozně líbila. Je to skvělý humoristický román k zapřemýšlení. Pak jsem se nechal uvrtat, to však říkám mile a s láskou, protože mně to baví, do sci-fi od Františka Kotlety. Načítám všech dvanáct dílů Legie, kterou napsal společně s Kristýnou Sněgoňovou. Už mám za sebou dva díly, tento rok mě čekají další. Taky jsem dělal dalšího Roberta Bryndzu – Mlha nad Shadow Sands, což je výborná a skvěle napsaná detektivka, a úplně mě dostal ‚bombovej‘ Teryy Hayes a jeho Já, poutník, což je velmi zdařilá knížka. A věřím, že se povedla i audiokniha – alespoň podle ohlasů mám Pokračování ze strany 1. pocit, že ji lidi berou. A taky jsem loni moc rád načetl román Williama Styrona Sofiina volba.

Jak vlastně probíhá natáčení audioknížek?

Načítám v klasickém studiu. Když mám štěstí, dostanu knihu i dopředu, to se ale moc často nestává, protože třeba díla Jonassonav nebo Davida Lagercrantze, což je pokračovatel Stiega Larssona, jenž napsal první tři díly Milénia, byly v době, kdy se připravovalo jejich natáčení, hrozně tajné. Dostával jsem je až ve studiu. Já si při četbě věřím. Jsem už dost starý a měl jsem možnost dostat se k bardům, jako byli Boris Rösner, Luděk Munzar či Petr Kostka, a tak jsem měl šanci se od nich naučit klasickou práci s textem. Všechno tedy vzniká až ve studiu. Doba je rychlá, žene nás dopředu, a tak není možné, abych si mohl doma nastudovat třeba osmisetstránkový román.

Kolik stránek přečtete na jeden ‚zátah‘?

Jak kdy, podle toho, jak jsou pusa a mozek unavené. Jsem schopný za šestihodinovou frekvenci načíst osmdesát devadesát normostran. Výsledný čas, tedy to, co je potom předloženo posluchači, je zhruba třetina doby, kterou strávím ve studiu.

Když jsme si domlouvali rozhovor, jel jste do Prahy na televizní natáčení. Střídáte role v detektivkách nebo lékařských seriálech…

Jsou to divácky nejvděčnější témata, a proto se pořád motají dokola. Já bych si třeba hrozně rád zahrál v seriálu o Boženě Němcové, bohužel to nevyšlo (úsměv).

S jakými plány jste vstoupil do roku 2021.

Hlavně pevně doufám, že bude lepší než ten minulý, který zaplať pánbůh už skončil. Ovšem neměli bychom zapomínat na to, že spoustě z nás dal šanci se zastavit a být s těmi, na nichž nám nejvíc záleží, a to si myslím je to, co by mělo přetrvat i v tomto novém roce a v těch dalších.

Martin Stránský (11. 2. 1970)

  • V Divadle J. K. Tyla v Plzni, pod Palmovkou a jinde vytvořil přes osm desítek rolí. Byl Míťou v Bratrech Karamazových, zbabělcem Mánkem v Gazdině robě, Žvanikinem v Ženitbě, Petrucciem ve Zkrocení zlé ženy nebo Macbethem či Cyranem z Bergeracu a mnoha dalšími.
  • Stále zůstává například Kreontem – thébským králem v Antigoně či Viktorem Emanuelem Champsboisy a sluhou Boutonem v Broukovi v hlavě.
  • Tančí a zpívá jako otec v Billy Elliotovi, účinkoval i v muzikálu Chyť mě, jestli to dokážeš.
  • Hrál v televizních pohádkách Anička s lískovými oříšky, Peklo s princeznou, Zakleté pírko a dalších.
  • Diváci ho mohli vidět třeba ve filmech Pramen života, Pravidla lži, Habermannův mlýn, Špindl 2…
  • Byl obsazen do televizních seriálů Ordinace v růžové zahradě, Četníci z Luhačovic, Policie Modrava, Místo zločinu Plzeň…
  • Daboval titulní roli seriálu Dr. House, za niž získal dvě Ceny Františka Filipovského, jeho nezaměnitelný hlas je možné také slyšet v seriálech Chirurgové či Sběratelé kostí a mluví jím i neotesaný robot Bender v animovaném seriálu Futurama…
  • Věnuje se načítání audioknih.
  • Žije v Plzni, je ženatý, má dva syny ve věku 6 a 5 let.

Text: Hana Josefová


Zveřejněno: 19. 2. 2021, Martin Pecuch

Tradiční akce města Plzně


COVID-19

Informace o aktuálních opatřeních
Informace o očkování